úterý 1. září 2015

Literární ukázka- Liliana, věk draků Kapitola III.

Den Elisininy oslavy je tu. Nepřiznala bych to, ale nemohla jsem dospat. Ještě ani nesvítalo když jsem si na kamínkách vařila vodu na čaj. Portrét Elis byl hotový, byl tak krásný, mámě se dokonce povedla zachytit ta jiskra v oku která dělá člověka člověkem. Jako by byl živý. Ještě jednou jsem si pročetla harmonogram, oslava začíná, v podvečer, ale mi tam máme být už odpoledne. Netrpělivě jsem dopila čaj a snědla snídani a vyběhla jsem zpátky do pokoje abych si mohla připravit věci. Byla jsem plná zvědavosti a nedočkání. Pečlivě jsem si na sobě uhlazovala svoje bavlněné šaty, které mi s nemilým zjištěním až moc obepínaly postavu. Nedalo se nic dělat jiné jsem neměla. Ještě chvíli jsem koukala do zrcadla a přemýšlela jak bych si měla svázat vlasy. Nakonec jsem je nechala v copu. Šla jsem vzbudit mámu do její ložnice. Už stála u stolu a popíjela čaj, přitom si četla harmonogram. Slyšela mě přicházet po schodech a vzhlédla ke mě.
"Moc ti to sluší." A pyšně se na mě usmála. Přišla ke mě a začala mi rozplétat cop, vlasy co mi spadly do obličeje sepnula sponou. Šla jsem si do pokoje ještě pro náušnice. Cestou jsem se podívala ještě do zrcadla. Koukala na mě docela jiná dívka, jindy bledá tvář teď hořela ruměncem nadšení, vlasy mi teď v jemných vlnkách rámovaly obličej, a oči zářily jako prozářené sluncem. Když jsem sešla do haly máma už byla také převlečená. Zůstala jsem němě zírat. V jejích nádherných šatech v barvě smaragdů rozzářila místnost, byla jako šperk, sama sobě ozdobou. Balila zrovna obraz do plátýnka, aby se cestou nepoškodil.
"Mami to je nádhera, ani jsem nevěděla že nějaké takové šaty máš!" Pohladila jsem látku její sukně.
"Tvůj otec je měl moc rád, říkal že mu připomínají domov." Usmála se nad svojí vzpomínkou. Usmála jsem se taky, nad svojí představou jak jí to říká.
Čas ubíhal rychleji než bych čekala. Ozvalo se zaklepání, šla jsem otevřít. Byl to kočí který nás měl dovézt i s obrazem na oslavu. Byla jsem ráda že můžu sedět v kočáře, nedočkáním a teď i s narůstající nervozitou se mi klepala kolena. Máma vypadala naprosto klidně, dívala se před sebe a usmívala se. Já se rozhlížela na všechny strany, kočár byl krytý koženou plachtou, ale ani ta mě nezastavila abych sledovala obličeje lidí kteří se zaujetím sledovaly kočár. Cesta se zdála být nekonečná. Snažila jsem se krátit čas uhlazováním neviditelných záhybů na šatech a namotáváním si pramínků na prst.
"Už jsme tady." Řekl kočí a s trhnutím zastavil koně. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila. Lehce jsem zavrávorala. U královské brány do paláce zdobené výjevy chrabrých rytířů bojujících s různými příšerami, stála královská stráž. Způsobně jsem ukázali pozvánku, a na pokyn strážců prošly na nádvoří. Nečekala jsem že se bude oslava konat venku. Trochu mě to zklamalo, a udivilo venku bylo chladno a vlhko.
Za královskou hradbou to vypadalo úplně jinak než jsem si představovala. Všude se rozpínala zeleň až na malý plácek před hradem který byl vydlážděný. Rozhlížela jsem se po nádvoří které po stranách přecházelo do krásných zahrad, a musela uznat že i když je oslava venku nic neztratila na své pompéznosti. Královský altán zdobený girlandami a královským erbem pod kterým byl umístěné dřevěné bohatě zdobené křeslo pro krále a královnu a jejich dvě královské děti princeznu Elis a jejího staršího bratra prince Sebastiana následníka trůnu. Všude pobíhalo plno lidí, v chaotické davu nás vyhledal vysoký a štíhlý muž s orlím nosem, představil se jako Vivald hlavní iniciátor oslavy. Odvedl si mámu i s obrazem do bočního altánu. Máma mi ještě stačila říct že se mám bavit, a byla fuč i s Vivaldem. Nevím jak jsem se měla bavit ve zmatkujícím davu, tak jsem se snažila být něčím nápomocná, přidala jsem se ke skupině která rozmisťovala lavice po zahradě.
"Na pomocníka máte nějak moc hezké šaty." Ozval se něčí hlas který držel lavici těsně zamnou. Byl to nejspíš někdo kdo pracoval u koní, alespoň to by vysvětlovalo jeho zápach.
"Nechtěla jsem tu jen tak stát." Vypravila jsem ze sebe a pokusila se o úsměv. Dál jsem si hleděla toho aby mi lavice nevyklouzla z prstů.
"To byla vaše matka ta zrzka v zelených šatech?" Podkoní se nenechal lehko odbýt. Obrátila jsem oči v sloup a odsekla souhlas. Všechny lavice už byly na svých místech. Už se pomalu stmívalo. Šla jsem si tedy sednout na jednu z lavic a čekala co se bude dít, dav se pomalu uklidňoval a pracovníky a organizátory pomalu vystřídaly hosté. Žádného z těch lidí jsem neznala, ale museli být z okolních panství. Nově příchozí hosté se družily do skupinek a sluhové začali přinášet víno v křišťálových pohárcích, divila jsem se jak je možné že nic nerozlijí. Měli na táccích třeba deset pohárků. Se setměním začali sluhové zapalovat louče, musela jich být stovka aby osvětlila tak velký prostor. Litovala jsem že jsem si nevzala teplý plášť, nebo alespoň punčochy. Pohledem jsem se po stolech s bohatě naloženým občerstvením, hledala jsem svařené víno. Cestou za svařeným vínem jsem narazila na malé koláčky zdobené krémem, labužnicky jsem se do jednoho zakousla a vychutnávala tu ovocno- oříškovou chuť, když v tom do mě ze zadu někdo strčil, otočila jsem se výhružným pohledem a nosem od krému a už jsem chtěla začít lamentovat, v tom samém okamžiku jsem si uvědomila že je to princezna, poznala jsem ji podle mámina obrazu,spiklenecky se na mě usmála.
"Taky je ráda jím způsobem jako vy, můžu se po nich utlouct." a rozkošnicky si vzala koláček a strčila si ho do pusy jako já, taky jí zůstal krém na nose, musela jsem se smát. Smáli jsme se obě. Přiběhla k ní malá buclatá dáma načepýřená ve všech těch barevných látkách co dělali její šaty, jako papoušek a odvedla si princeznu na stupínek do altánu. Máma na mě zamávala z altánu vedle. Došla jsem do altánu, všude byly papíry a Vivald šíleně gestikuloval rukama a rozdával příkazy. Obraz už byl ve zlatem zdobeném rámu.
"Tak co holčičko bavila ses?" A pomáhala srovnávat papíry.
"Pomáhala jsem nosit lavice. Viděla jsem Elis."
"Princeznu Elis." Opravila mě máma a dál se věnovala papírům.
"Potřebuji aby jsi tohle odnesla princeznině vychovatelce, je to taková silnější dáma v barevných šatech." A strčila mi do ruky obálku. Koukala jsem že do královského frmolu dokonale zapadla. Šla jsem tedy do královského altánu najít princezninu vychovatelku. Odhrnula jsem plachtu, byla těžká musela jsem se skrčit abych prošla tím co jsem dokázala zvednout. Zvedla jsem oči a ztuhla jsem, přímo přede mnou stál dědic trůnu. Nemusela jsem ho znát, abych ho poznala, princ Sebastian seděl v dřevěném křesle a něco si vyprávěl se strážným který se tomu divoce smál až se polil vínem. Princ měl stejně blon vlasy jako jeho sestra, dlouhé na ramena je měl hladce sčesané dozadu. Stejně bystré modré oči, tvář měl ostře řezanou. Zmocnil se mě šílený pocit. Nedokázala bych jeho tvář popsat. Vypadal jako anděl. Teprve teď si mě všimnul.
"Potřebujete něco?" Teď se na mě zvědavě koukal i strážný. Nechtěla jsem mluvit, věděla jsem že bych začala koktat. Tak jsem je natáhla ruku s obálkou. Opatrně si jí ode mě převzal. Přečetl si to a souhlasně přikývnul.
"Já to Margaret předám." Skoro jsem z altánu utekla. Vzala jsem si víno z podnosu a jedním lokem ho vypila. V ten samí okamžik zazněl buben ohlašující příchod krále. Mámu jsem nikde neviděla tak jsem si stoupla do davu který stál před stupínkem. Davem se začal ozývat potlesk a v průvodu stráží jsem zahlédla krále. Tyčil se mezi všemi svou mohutností, ale ne tou z mnoha svátečních pochutin, ale tou která třímá těžký obouruční meč a zlehka jako pírkem s ním mává na bojišti. Vedle něj se nesla královna, s pýchou a přísností která stahovala její jinak krásný a vznešený obličej do podivné grimasy, v krásných šatech labutí barvy všívané zlatou nití a sladěnými šperky ze zlata a drahých kamenů, byla nepřehlédnutelná. Po tom co se dav na pokynutí královny, alespoň trochu ztišil pronesl král uvítací řeč. Na stupínek přišla i princezna s princem. Při pohledu na něj se mi stáhnul žaludek. Po uvítací řeči kdy každý s královské rodiny řekl pár vět na počest princezny dal král pokyn k zábavě. Hudba začala hrát a hosté se s halekáním přesunuli na taneční parket. S harmonogramu jsem si pamatovala že slavnostní předávání darů bude krátce před půlnocí. Musela jsem uznat že se tedy umí bavit. Sáhla jsem po dalším víně. Příjemně mě hřálo.
"Proč jste neřekla že jste Emiliina dcera?" Otočila jsem se po hlasu. Po zádech mi přejelo mrazení. Stál přede mnou princ a upíjel ze svého poháru.
"Vaše matka je dnes jeden z vážených hostů, i když tedy raději než s příslušníky královské rodiny tráví, pomáhám s organizací. Pro vás by se, ale v altánu také našlo místo, a nemusela by jste mrznout venku." Jazyk jsem měla příšerně zauzlovaný, ale něco jsem promluvit musela, nechtěla jsem aby si myslel že jsem němá, nebo neslušná.
"Děkuji, ale já jsem raději venku." A v tom mi došla strašná věc, a rychle jsem ještě vystřihla pukrle.
"Koukám že nelibost ke členům rodiny jste zdědila po ní." Zasmál se a popostrčil mě směrem k tančícím dvojicím. S hrůzou jsem se vzepjala na patách, neuměla jsem tančit, a už vůbec jsem nechtěla aby to právě on zjistil.
"Měla jsem příliš vína, určitě bych ty kroky zkazila." Stiskla jsem pevně pohárek.
"No, jak myslíte." A s těmito slovy se ztratil v davu.

Žádné komentáře:

Okomentovat